Komunikace s náctiletými o problémech, se kterými se potýkají, může být obtížná – občas se nám zkrátka nabízí jednoduchá odpověď „To přejde“. Ovšem taková přezíravost může u mladých lidí způsobit, že se jim nebude chtít se svými pocity svěřovat.
Při hovoru s dítětem uznejte jeho myšlenky a obavy a podporujte je, aby o svých pocitech mluvilo. Uplatňování schopnosti aktivně naslouchat je pro dobrou komunikaci to nejdůležitější. Buďte k jeho problémům empatičtí a nesnažte se je hned řešit. Dejte mu najevo, že jste vždy ochotni vyslechnout, čím si prochází.
Aktivní naslouchání v praxi
Tato konverzace mezi rodičem a dítětem ukazuje, jak je možné při komunikaci s náctiletými využít schopnost aktivně naslouchat:
Rodič: Děje se něco, zlatíčko?
Dítě: O nic nejde, jdi pryč. To je opravdu tak těžké zaklepat?
Rodič: Omlouvám se. Slyšela jsem, že brečíš. Nechtěl(a) bys mi říci, proč?
Dítě: Tomu bys nerozuměla.
Rodič: Možná ano a určitě se o to mohu pokusit – třeba tě překvapí, jak podobné zkušenosti můžeme mít.
Dítě: Opravdu?
Rodič: Opravdu. Tak o co jde?
Dítě: (vzlyk) Alex* pořádá večírek a napsala všem, kromě mě.
Rodič: No páni, zlato. To je hrozné.
Dítě: Nebuď sarkastická Já vím, že nejsem sirotek, co je o hladu, ale...
Rodič: Ale já ti rozumím. Myslím, že není hezké, když se něco takového stane, a chápu, jak se kvůli tomu nejspíš cítíš. Něco podobného se mi stalo taky a vím, že jsem se cítila úplně na vedlejší koleji.
Dítě: Proč? Co se stalo?
Rodič: Když mi bylo tolik, co tobě, s mým nejlepším kamarádem Samem jsme vždycky chodívali na pláž. Ale jednou mi řekl, že už chodit nechce. A pak jsem ho na pláži uviděla s někým jiným ze školy.
Dítě: A co jsi udělala?
Rodič: Cítila jsem se hrozně. Šel/Šla jsem domů a tam jsem brečela. Babička mě tak našla.
Dítě: A co ti řekla?
Rodič: Povídali jsme si stejně jako my teď, a ona mi řekla, že to zvládnu, že se z toho dostanu.
Dítě: A dostala?
Rodič: Ano, měla pravdu, nakonec jsem se z toho dostala. Měla jsem pocit, že na mě byla naštvaná, že kvůli tomu vyvádím. Ale pro mě to byla vážná věc. Vzpomínám si, jaký jsem měla pocit odmítnutí.
Dítě: Jsi na mě naštvaná?
Rodič: Ne ne, naprosto chápu, jak se právě teď cítíš: je hrozné být takhle postavený/postavená na vedlejší kolej a nebýt součástí dění.
Dítě: Nevím, co mám dělat.
Rodič: Taky jsem to tehdy nevěděla. Nakonec mi došlo, že být s kamarády, jako byl Sam, nejspíš stejně nebylo pro mě to pravé. Moc jsme se k sobě nehodili. Takže jsem se naučila nebýt naštvaná kvůli tomu, co mi udělal, a nakonec mi to pomohlo cítit se lépe. A já vím, že stejně tak tomu bude i u tebe.
Citlivým kladením otázek a sdílením části své vlastní zkušenosti tento rodič zjistil, co jeho dítě trápí. Pomohl mu mít pocit, že ho někdo vyslechl a podpořil. A navíc umožnil další budoucí konverzaci zdůrazněním, že si nemyslí, že obavy jeho dítěte jsou hloupé nebo přehnané.
*Z důvodů ochrany soukromí jsme v příbězích na předchozích stránkách nepoužili pravá jména osob. Jejich příběhy jsou ale pravdivé.
