Hlavním zdrojem napětí může být snaha přesvědčit dítě, že by bylo dobré věnovat trochu času a úsilí školním záležitostem. V tomto příběhu máma Jana a její dcery Ema a Sára* přinášejí svůj pohled na klasický boj mezi matkou a dcerou kvůli domácím úkolům – a ukazují, jak pochopení perspektivy jiného člověka v rozepřích v domácnosti může snižovat zlobu a vztek na všech stranách.
Problémy ve vztahu matky a dcery a domácí úkoly: případová studie
JAK SE NA TO DÍVÁ MÁMA JANA: CHCI, ABY BYLA EMA PILNĚJŠÍ
Jana se musela hodně přičinit o to, aby získala místo na univerzitě a stala se matematičkou. Nyní každý den svádí bitvy kvůli škole se svou patnáctiletou dcerou Emou.
„Emě jdou humanitní předměty a úkoly většinou dělá, ale nemá ráda matematiku a přírodní vědy, kde úkoly udělá velmi rychle, nebo i vůbec,“ říká. „Problémem je, že já jsem přesvědčená o tom, že právě tyhle předměty jsou velmi důležité a otevírají v životě spoustu dveří. Na začátku jsem se jí snažila pomoci, ale ona mě odmítala, tak jsem se pokusila to nechat na ní.
Pak jsem jí začala kontrolovat sešity, když třeba byla venku, a zjistila jsem, jak mizerně udělané úkoly má. Samozřejmě byla naštvaná, že jsem jí vlezla do sešitů, ale já jsem byla prostě vzteky bez sebe kvůli tomu, jak málo se snaží. Samozřejmě jsme se pohádaly.“
JAK SE NA TO DÍVÁ DCERA EMA: MÁMA MĚ JENOM KRITIZUJE
Ema vše vidí jinak. Vysvětluje, jak její máma nabízí „pomoc“ s úkoly.
„Znamená to ve skutečnosti jedno,“ říká, „a to je upozorňovat mě na to, co je špatně. Přijde mi, že to nechápe a je naštvaná, když já jsem frustrovaná z toho, že neznám řešení. Mám pocit, že jsem úplně k ničemu a že moje máma mě nemá ráda, protože nedokážu splnit to, co ona považuje za normální.“
Ema říká, že chování její matky v ní nepodporuje touhu být lepší, ale naopak je kvůli domácím úkolům nervózní a vzpírá se jim.
„Občas se cítím hrozně a úplně k ničemu, a to si pak jdu popovídat s tátou, který se mnou soucítí,“ dodává. „Ale fakt bych chtěla, aby mě máma přestala komandovat a nechala mě dělat si všechno tak, jak to cítím.“
JAK SE NA TO DÍVÁ DCERA SÁRA: CHÁPU OBĚ STRANY
Ema si občas stěžuje své dvaadvacetileté sestře, která si pamatuje, jaké problémy s mámou kvůli domácím úkolům měla ona sama.
„Ema má víc konfrontační styl a otravuje ji, jak se máma chová, daleko víc, než to kdy otravovalo mne,“ vysvětluje. „Chápu mámu, že chce, aby Ema prospívala, protože je chytrá. A vím, že dobré studijní výsledky mi umožnily dělat to, co dělám.“
Ale také chápe frustraci Emy. „Bylo by skvělé, kdyby si s mámou dokázala o svých pocitech promluvit tak, jak o nich mluví se mnou,“ říká Sára. „Mám pocit, že máma si neuvědomuje, jak nešťastná je Ema kvůli tomu, že se hádají.“
Sára navrhla, že by její rodiče měli pro Emu sehnat doučování nebo si pohovořit s učiteli ve škole, a sami se tak neangažovat. „Jsem přesvědčená o tom, že moje sestra potřebuje podporu,“ dodává, „a možná by to prospělo její sebedůvěře a dalo jí to sebevědomí, aby věděla, že to zvládne sama.“
To, co pro naše děti chceme a jak si myslíme, že jim můžeme pomoci se připravit na budoucnost, může být v rozporu s tím, jak to všechno vidí ony. To platí především v případě, že máme problémy pochopit, proč jsou pro ně určité věci důležité. Takže jak mohou mámy pomoci?
