Wendy Helm, 52

Moje nesouměrnost je nyní mou krásou, protože před ní neuteču. Posledních deset let jsem klidně mohla strávit sháněním financí, abych si mohla nechat obličej spravit. Ale já raději budu svoji krásu cítit. Zjistila jsem, že jde spíše o vnitřní prožitek než o prožitek vnější. 

„Onemocněla jsem Bellsovou obrnou, v rozmezí několika týdnů pak chronickým únavovým syndromem... takže jsem měla pocit, že můj život to úmyslně vzdává. Ale to, co kdysi bylo mou „nesouměrností“, je teď mojí krásou. Naučila jsem se přijmout svůj „nerovnoměrný“ obličej i to, že se každý den nebudu cítit dobře a že to tak prostě je. A tahle zkušenost mě přiměla k tomu, že ráda lidem skládám komplimenty. Překvapuje je to a vy nikdy nevíte, jak tímhle způsobem ovlivníte jejich celý den.“ - Wendy, 52
@Dove

Bellova obrna srazila moji sebedůvěru a pocit vlastní hodnoty na kolena. Lidé na mě na ulici civí, protože si myslí, že moje tvář je nějaká jiná. A vidí, že mrkám. Lidé umějí být hodně zlí. Jednou z nejtěžších věcí je to, že si všímám, že se všichni usmívají. Můj úsměv je ale celý pokřivený, takže se vlastně učím neusmívat se. Ovšem ani to, že se neusmívám, mé sebedůvěře nepomáhá, protože když se usmíváme, v těle se děje spousta věcí a úsměv tak v podstatě přispívá k pocitu štěstí.

Krása je celoživotní projekt zaměřený na přijetí sebe sama. Je to cesta – vždy chceme to, co nemáme, a přitom ve skutečnosti můžeme být čímkoliv. Naučila jsem se brát takovou, jaká jsem: jsem celkový součet jednotlivostí, které ze mě dělají to, co jsem. A právě tím jsem krásná. Myslím, že tu svoji energii a přítomnost vyjadřuji – je to pocit. 

Dívám se na lidi a vždycky najdu něco, čím jsou úžasní. Jsem jeden z těch lidí, co v metru klidně řeknou někomu cizímu „vypadáte skvěle“ nebo „jste skutečně krásná“. Lidi šokuje, když jim složíte kompliment. Mohou být překvapení, když jim řeknete, že vypadají báječně.