Dnes už vím, že mám chromozomy XY a proužkované gonády (které mi byly odstraněny), což se děje, když pohlavní orgán není ani vaječník, ale ani varle. Považuji se za ženu, ale v mozku se mi usídlilo přesvědčení, že nejsem jaksi žena, jak má být. Bylo to hrozné. V 18 letech mi byla diagnostikována klinická deprese a v jednu dobu jsem měla sebevražedné sklony. Rozvinula se u mě hodně vážná porucha příjmu potravy. Měla jsem pocit, že musím být jako modelka Victoria’s Secret – tedy nadpozemsky ženská bytost a usilovala jsem o to, co jsem považovala za dokonalost. Bez nalíčení jsem nevytáhla paty z domu.
Susannah Temko, 24
Že jsem intersexuálka jsem zjistila pár měsíců poté, co jsem prodělala chemoterapii. V té době mi bylo 16. Jako první se mě zmocnila obrovská panika, protože všechno, co jsem si myslela, že o sobě vím, se v té chvíli převrátilo úplně naruby. Neměla jsem jak zjistit, co se to se mnou děje.
„Nejsem definovaná chromozomy XY. Jsem definovaná sebou samotnou. Přijímám svoji ženskost stejně tak jako to, že jsem intersexuálka. Kdysi jsem spoustu času strávila tím, že jsem přemítala, zda jsem „dostatečně ženská“. Až jsem si uvědomila, že nic takového prostě neexistuje.“ - Susannah, 24
@Dove
Přestěhovala jsem se do domu, kde žily jen holky, a ty mi pomohly vnímat to pozitivní na mně samotné. Pomohly mi získat pocit, že za něco stojím, že to nezávisí na vzhledu.
Bodem zlomu byl okamžik, kdy jsem začala psát svůj blog. Byl o rakovině. Jeho prostřednictvím jsem se snažila lidem vysvětlit, že pokud máte nějaké onemocnění, není to nic, co by vás mělo degradovat; člověk by se neměl stydět za to, že má nemocné tělo – každý je silný a krásný. A před nedávnem tomu bylo právě rok, co jsem napsala na blog článek o tom, že jsem intersexuálka. Když jsem klikla na „Zveřejnit“, málem jsem se pozvracela, protože mi bylo jasné, že si ten článek přečte nějakých 5000 lidí, ale bylo to skutečně osvobozující kliknutí. A od té doby se se svou intersexualitou nijak netajím a uvědomila jsem si, že pokud s ní někdo má nějaký problém, je to jeho problém, ne můj.
Cítím se silnější, ačkoliv se v žádném případě nevnímám jako dokonalá. Pořád jsou dny, kdy se podívám do zrcadla a přeju si, aby můj obličej neměl takové křivky, jaké má. Dřív jsem však v hlavě měla takový hlas, kritický hlas, který křičel a přehlušil všechno ostatní. Teď už umím tomu kritikovi říci, aby ztichl.
