Susannah Temko, 24
Že jsem intersexuálka jsem zjistila pár měsíců poté, co jsem prodělala chemoterapii. V té době mi bylo 16. Jako první se mě zmocnila obrovská panika, protože všechno, co jsem si myslela, že o sobě vím, se v té chvíli převrátilo úplně naruby. Neměla jsem jak zjistit, co se to se mnou děje.
Dnes už vím, že mám chromozomy XY a proužkované gonády (které mi byly odstraněny), což se děje, když pohlavní orgán není ani vaječník, ale ani varle. Považuji se za ženu, ale v mozku se mi usídlilo přesvědčení, že nejsem jaksi žena, jak má být. Bylo to hrozné. V 18 letech mi byla diagnostikována klinická deprese a v jednu dobu jsem měla sebevražedné sklony. Rozvinula se u mě hodně vážná porucha příjmu potravy. Měla jsem pocit, že musím být jako modelka Victoria’s Secret – tedy nadpozemsky ženská bytost a usilovala jsem o to, co jsem považovala za dokonalost. Bez nalíčení jsem nevytáhla paty z domu.
Bodem zlomu byl okamžik, kdy jsem začala psát svůj blog. Byl o rakovině. Jeho prostřednictvím jsem se snažila lidem vysvětlit, že pokud máte nějaké onemocnění, není to nic, co by vás mělo degradovat; člověk by se neměl stydět za to, že má nemocné tělo – každý je silný a krásný. A před nedávnem tomu bylo právě rok, co jsem napsala na blog článek o tom, že jsem intersexuálka. Když jsem klikla na „Zveřejnit“, málem jsem se pozvracela, protože mi bylo jasné, že si ten článek přečte nějakých 5000 lidí, ale bylo to skutečně osvobozující kliknutí. A od té doby se se svou intersexualitou nijak netajím a uvědomila jsem si, že pokud s ní někdo má nějaký problém, je to jeho problém, ne můj.
Cítím se silnější, ačkoliv se v žádném případě nevnímám jako dokonalá. Pořád jsou dny, kdy se podívám do zrcadla a přeju si, aby můj obličej neměl takové křivky, jaké má. Dřív jsem však v hlavě měla takový hlas, kritický hlas, který křičel a přehlušil všechno ostatní. Teď už umím tomu kritikovi říci, aby ztichl.
