Marlyee Copeland, 28
Jako holka jsem byla nešťastná z toho, jak jsem vypadala. Máma mi sice říkávala, že jsem nádherná, ale to, co jsem slýchala odjinud, znělo trochu jinak. Jsem míšenka (moje máma je bílá Britka, táta je černý Jamajčan) a vyrůstala jsem na předměstí jednoho převážně bělošského města. Už ve školce jsem měla jinou barvu kůže než panenky, se kterými jsem si hrávala, na základní škole jsem rozhodně neměla stejné vlasy, jako děvčátka v učebnicích, ve kterých jsem si čítávala, a lidé na střední, které mi dávali za vzory, nevypadali jako já.
Neustále jsem se snažila změnit to, jak vypadám. Jedna moje kamarádka mi jednou řekla: „Měla by ses trochu snažit a víc se líčit. Kluci tě pak budou mít radši.“ A tak jsem celé roky trávila hodiny tím, že jsem si žehlila vlasy a strašlivě plenila své obočí. To vše ve snaze zapadnout do toho nedosažitelného ideálu krásy.
Zlomem pro mě bylo, když jsem sehnala svoji první práci: bylo to něco jako družina pro děti. Tam jsem si všimla, že už v tak útlém věku, jako je 5 let, si holčičky začínají v sobě pěstovat nejistoty ohledně svého vzhledu; a mně přitom každá z nich přišla skrz naskrz úžasná. Tahle práce mi tak pomohla si ujasnit, co je podle mě skutečná krása. Pomohla mi přijít na to, co je skutečně důležité. Nejsem tu pro to, abych byla potěchou pro oči jiných.
My ženy budeme vždy poměřovány s nerealistickými ideály krásy stanovovanými těmi, kdo zrovna mají moc; proto jsem přesvědčená o tom, že my samy musíme projít právě tou změnou, o kterou usilujeme – jinými slovy musíme zpochybnit to, co pro nás někdo vytvořil, a znovu zformulovat, co skutečná krása doopravdy znamená.
