Christa, 42
Paruku jsem nosila od chvíle, kdy mi v sedmi letech vypadaly vlasy. A nosila jsem ji až do 25 let. Jako dítě jsem si vůbec nepřišla krásná. Když jste dítě, chcete prostě být stejní jako všechny ostatní děti. To, že jsem byla jiná, mě v žádném případě nijak netěšilo. Chtěla jsem být stejná jako všichni ostatní.
Skrývala jsem se a ta paruka byla mou maskou. Měla jsem strach, co by o mně lidé říkali, kdybych si ji sundala. Ale sama jsem si s ní připadala ošklivější než bez ní. Když jsem ji měla na hlavě, vyhýbala jsem se pohledu na svůj odraz, protože se mi nelíbilo, jak jsem vypadala. Připadala jsem si opravdu falešná. Ale když jsem byla doma, zavázala jsem si šátek nebo si nasadila čepičku, podívala se na sebe do zrcadla a pomyslela si: „No helemese, vždyť takhle vypadáš dobře.“
Když mi bylo 22, vydala jsem se s pár kamarády do Venezuely, kde mě čekal velký zlom. Byli jsme na dlouhé cestě autem a namířeno jsme měli na jedno krásné místo na pobřeží, kde jsme se chtěli utábořit. A všichni se chtěli koupat „na Adama.“ A v tu chvíli jsem se prostě rozhodla: „Jdu do toho. Prostě si tu paruku sundám.“ Cítila jsem se tak svobodná, jak ještě nikdy.
Když jsem se vrátila zpátky do USA, vrátila jsem se na pár let i k paruce, kterou jsem nosila až do chvíle, kdy jsem se v pětadvaceti přestěhovala do Chicaga. Jakmile jsem ji přestala nosit, začala jsem si říkat: „Vždyť vypadám docela dobře.“ A když jsem se cítila krásná sama od sebe, ostatní si toho začali všímat také... a rande začalo střídat rande. A to všechno se začalo dít ve chvíli, kdy jsem se sama pro sebe rozhodla, že jsem krásná.
